Vývoj ŽP na území ČR

Člověk se na území dnešní České republiky vyskytuje zřejmě od nejstarší doby kamenné – od nejstaršího paleolitu (2,5 milionu – 750 tis. př.n.l.). V té době šlo o člověka zručného (Homo habilis). Ve starém paleolitu (750 – 250 tis. př.n.l.) byl vystřídán člověkem vzpřímeným (Homo erectus) a z mladého paleolitu (40 – 12 tisíc př.nl.) je doložen i první výskyt dnešního člověka (Homo sapiens sapiens). Ani v jednom případě nemůže být příliš řeč životním prostředí v souvislosti s měněním krajiny, jelikož k tomu tehdejší lidé neměli příliš možností. Sotva mohli s primitivními nástroji znatelně zasáhnout do životního prostředí.

První změny se mohly odehrávat až s prvními důležitějšími vynálezy lidstva. V neolitu, tedy mladší době kamenné (6 – 4 tis. př.n.l.) se na našem území hojně rozšířila výroba keramiky, k té už bylo potřeba „těžit hlínu“. K eneolitu, tedy době měděné (4 – 2 tis. př.n.l.), se datuje objev kola a oradla, z čehož lze předpokládat i jakousi ranou formu zemědělství. Kupodivu u nás nešlo příliš o měď, ta začala být aktuální spíše ke konci období a následně v době bronzové (2 tis. – 800 př.n.l.). Po mědi to byl samozřejmě bronz a s přechodem do doby železné (800 – 50 př.nl.) i železo. Kovozpracování s sebou přineslo pochopitelně i hornictví a také obchod a tedy přesuny. Přesto šlo v celkovém měřítku o bezvýznamné změny krajiny, a to se týká v podstatě pravěku i celého starověku.

Ve větším měřítku začal člověk měnit ráz krajiny na našem území až někdy ve středověku (tzn. již Slované). Šlo hlavně o vypalování lesů a odvodňování močálů kvůli získání půdy, přehrazování potoků a řek a vytváření rybníků pro chov ryb. V průběhu mnoha let měnění krajiny přerostlo plynule v soustavné ničení. Až za vlády Marie Terezie byl v Českých zemích zaveden první lesnický zákon, do té doby byla těžba neregulovaná. To bylo tristní zvláště s nastávající průmyslovou revolucí a s ní související zvýšenou poptávkou po dřevě. V té době mnoho zemí Evropy přišlo o obrovská souvislá území lesů, jen země Rakousko-Uherska na tom byly lépe – díky regulované těžbě.

Průmyslová revoluce přinesla i mnoho dalších změn, které si vynutil civilizační rozvoj. Krajina byla „zkrášlena“ četnými továrnami, tisícovkami kilometrů náspů pod železničními svršky, uhelnými doly (Most, Ostrava, Kladno)... Doba se výrazným způsobem zakousla i do vodních zdrojů. Řeky byly využívány ve sklárnách či papírnách, ale především spatřily světlo světa výkonné turbíny, což odstartovalo budování přehrad a elektráren, Množství vodních děl později znamenalo konec migrace ryb.

Příroda MladoboleslavskaVe 20. století se celý průmysl ještě mnohem více zdokonalil a zcela tak změnil život celé lidské populace. Samozřejmě se změna nevyhnula ani životnímu prostředí – zvýšená poptávka, znamená zvýšenou výrobu a tedy i zvýšené množství emisí. Ovšem i zemědělství přispělo k trvalým změnám krajiny. Malá políčka byla spojována ve velká pole a ty pak v širé lány, čímž vyvstal problém eroze. Voda unášela kyprou úrodnou půdu mnohem snadněji než souvislé pevné travní porosty. Objevila se také první umělá hnojiva.

70. léta ve světě přinesla obrat k ochraně přírody, ovšem to se rozhodně netýkalo socialistických zemí.  Naopak míra znečištění v období socialismu rapidně narůstala. Nejvíce postižená území tehdejšího Československa byly průmyslové a těžební oblasti Severních Čech a Severní Moravy. Zabírala se půda nebo se ničily celé obce kvůli zřízení povrchových dolů. Následky bezhlavého komunistického počínání bývají často označovány jako ekologická katastrofa.

Zlom nastal po roce 1989, kdy vzniklo samostatné Ministerstvo životního prostředí a ekologická legislativa. Nyní je takřka u všeho posuzován vliv na životní prostředí, elektrárny a továrny jsou povinně odsířovány, byly zavedeny limity těžby uhlí, omezen prodej olovnatých pohonných hmot atd. To vše vedlo zvláště v nejzničenějších oblastech k výraznému poklesu emisí oxidu siřičitého. Na druhé straně násobně vzrostl počet dopravních prostředků všeho druhu, což zvýšilo emise ve velkých městech.

Stále zůstávají tisíce starých ekologických zátěží z období socialismu (po kontaminaci půdy nebo spodní vody), které teprve čekají na svou sanaci. Kromě četných průmyslových i zemědělských objektů jsou to i skládky, ale také bývalé vojenské zóny, zvláště ty po Sovětské armádě bývají v „excelentním“ stavu. Z největších ekologických katastrof, coby dědictvími socialismu lze uvést např. úpravnu uranové rudy a odkaliště (MAPE) u Mydlovar nebo chemičku Spolana Neratovice.

Současná ochrana přírody je na nesrovnatelně vyšší úrovni, než tomu bylo před 20 nebo 25 lety, nicméně civilizační vývoj, jeho nároky a požadavky jdou stále kupředu a leckdy se dostávají do rozporu s ekologií. Dnes je již nemyslitelné žít zcela ekologicky – bez aut, elektráren, elektrospotřebičů atd. Stejně tak si ale nemůžeme počínat jako za socialismu – bezohledně k přírodě, lhostejně k životnímu prostředí. Proto je vždy třeba hledat přijatelný kompromis mezi obojím. Je nejvyšší čas myslet na zítřek.