Prahou jít a koukat

(ukázka z knihy)

Potkan, přítel člověka

Co se zvířat týče, užívat s námi výhody kamenné a asfaltové a betonové civilizace se v podstatě rozhodly jen takzvané synantropní druhy, tedy druhy vázané na člověka. Zní to docela lichotivě, ovšem uvažme, že takovým typickým synantropním zvířátkem je třeba blecha. A ze savců se na nás v centru Prahy váže myš domácí a hlavně potkan…

Pověst potkana je všelijaká, co si budeme povídat. Naopak skvělou pověst máme u potkanů my. Čím více odpadků, zapáchajících stok a kanálů, tím víc si nás pochvalují. Jediné, co by nám snad mohli vyčítat, je to, že si je tak často pleteme s krysou. Vězte tedy, že suchomilná a čistotná krysa přestala mít člověka ráda už někdy ve středověku, kdy místo útulných dřevěných osad začal budovat kamenná a vlhká města.  Hezkou řádku let proto platí, že to, na co s hrůzou a odporem řveme krysa!, není s největší pravděpodobností krysa, ale potkan, přítel člověka.

Nemusíme však pátrat jen v podzemí, sklepení a kanálech (případně pod košilí…). Ani pražský vzduch není divokých savců prost. Za potravou i odpočinkem zalétají k nám někteří z početného společenstva našich netopýrů. Vzdor názvu můžeme na jaře a v létě už několik hodin před setměním pozorovat v ulicích přímočarý let netopýra večerního. Ve sklepení pod kašnou u Národního muzea zas odborníci zaznamenali výskyt netopýra vodního (že by ho zlákala ta kašna?). A vzácně si k přezimování vybere nějakou tu škvíru v domě (škvír v domech máme v Praze dost) netopýr pestrý.

Možná už si v duchu říkáte – a co parky, tam bude přece zvířátek víc? Jak kde. Parky v centru jsou krutě obehnány městskou zástavbou a jaksi není kudy do nich přicapkat. Úplně jiná situace už je ovšem třeba na stráních Petřína…

Šelmy pod rozhlednou

Památný Petřín, bez kterého by Praha nebyla Prahou, není jenom kopcem milenců a básníků. Je zároveň lesoparkem, který skýtá domov mnoha živočišným druhům.  Na milencích ovšem těžko můžeme požadovat, aby při svých vycházkách petřínskou strání pilně probírali hlodavce a hmyzožravce (mají toho na probírání dost!). To spíš tichý básník by se mohl radovat z čilého rejdění v přítmí petřínských listnáčů. A jaká mají pěkná česká jména, ti drobečci! Myšice křovinná, norník rudý, rejsek obecný, bělozubka šedá…

Ale bydlí tam také jeden hlodaveček, který dokáže upoutat pozornost i jinak slepých mileneckých dvojic. Až se k sobě budete na Petříně tulit a odkudsi z chroští se ozve hlasité mňoukání, prskání a škrábání, nemusí to ještě signalizovat přítomnost vzrušeného devianta. Spíš za tím hlasovým projevem bude docela nevinný a roztomilý plch šedý, zvířátko podobné mrňavé šedivé veverce s malýma ušima. Bacha na plcha!

Území pod starou rozhlednou je ovšem zároveň panstvím jedné velmi čiperné šelmičky. Tou je kuna skalní, která v posledních letech aspiruje na titul nejrozšířenější městské šelmy, nejen na Petříně a nejen v Praze. Krvelačného útoku se pochopitelně z její strany obávat nemusíte, zaměřuje se spíš na přemnožené holuby či potkany. Zoologové však mají informace, že třeba u našich západních sousedů, v Německu, se kuny daly též do boje proti přebujelému automobilismu. S oblibou prý zalézají pod kapoty, dělají si tam hnízda a překusují zbytečné dráty od zapalování… V Praze zatím takový případ zaznamenán nebyl, ale kdo ví. Zbytečně na Petříně neparkujte!

Opeřenci stěhovaví i věrní

Co se týče množství i druhového zastoupení, nemohou pražští čtvernožci soupeřit s pražskými opeřenci. I když by asi mnohý z nás „od boku“ vyjmenoval jen všudypřítomné holuby, vrabčáky a racky na Vltavě, zástupců ptačí říše tu zastihneme mnohem víc. A to i v nejrušnějších částech města.

Tak například letos čtyřiadvacátého dubna jsem přímo v zeleném chroští (zahradníci prominou) za pomníkem svatého Václava na náměstí též Václavském vyslechl koncert slavíka. S notnou dávkou neskromnosti se mohu domnívat, že mně tam přiletěl zazpívat k svátku, protože jinak zas centrum města slavíky neoplývá.

Jsou však ještě vzácnější ptačí druhy, které ve středu Prahy dokonce i hnízdí. Jedna z věží Týnského chrámu hostí už od poloviny devadesátých let sokola stěhovavého, dravce, jehož rodinky na území naší republiky bychom spočítali na prstech obou rukou. Letos se sice sokoli na Týn nenastěhovali, ale domovské právo už jim v Praze každopádně patří.

Uznání za dlouholetou věrnost a oddanost hlavnímu městu by ovšem měli obdržet havrani ze Starého židovského hřbitova. Jejich kolonie ve vysokých stromech se stala nedílnou součástí hřbitovního koloritu už před desítkami let a zdá že, že havraní křik ani dnes nijak neruší věčné rozjímání slavných pražských rabínů pod kamennými náhrobky. V době hnízdění havranů se naopak nedoporučuje návštěvníkům hřbitova rozjímat pod obsazenými stromy. Z důvodů, které jistě nemusím více rozvádět...

Bažant u pana režiséra

Když jsem před časem pobýval na návštěvě v podolské vilce Františka Kratochvíla, světlé osobnosti černého divadla, sdělil jsem mu se zaujetím ornitologa amatéra, že v ořešáku na jeho zahradě hnízdí sýkorky koňadry. Pan režisér byl mým objevem potěšen, nicméně mne trumfnul informací, že loni mu v trávě téže zahrady vyhnízdil bažant. Bažant ve vilové čtvrti!

Ale proč vlastně tak žasnu. Když se u nás v redakci v Belgické ulici podívám z okna na protější dům, vidím do domácnosti poštolek. Rodiče jsou pořád někde ve větru, ale divte se. To dá nějakého lítání, než dneska seženete dětem kus masa! A když vyhlédnu naproti do zahrady, mohu zas v kaštanu sledovat rodinný život divokého holuba hřivnáče. O rorýsech, ale i jiřičkách a vlaštovkách na vinohradském nebi, ani nemluvě.

Velkoměsto zkrátka ptactvu nepřekáží. Svědčí o tom i některé staré místní názvy. Například takové Kavčí hory vypovídají, že dřív než televize tam sídlila kavka obecná. 

K starousedlíkům, které navíc řada z nás ochotně dotuje suchými rohlíky, počítají se též racci, kachny, lysky a labutě na Vltavě. V zimě teď mezi ně přilétají i kormoráni, ty ovšem nekrmíme. Leda s ošatkou ryb.

A víte, kde je v Praze nejvíc ledňáčků? Řekl bych, že na Staroměstské mostecké věži! Jsou tam zpodobeni v kameni i v barvách jako symbol krále Václava IV. Ale to už je zas jiné povídání…