Kolekce soch vyhubených zvířat

Jak se zrodil nápad kolekce betonových soch vyhubených zvířatpišťucha středozemní

Vlastně tak trochu náhodou. Byli jsme v jednom německém parku s dinosaury, který se od těch současných českých liší naprosto zásadně. Předně má za sebou nesrovnatelně delší historii, jelikož ačkoli leží v bývalé NDR, existoval již v dobách komunismu. Z toho vyplývá i druhý rozdíl. Naše dinoparky jsou ryze komerční záležitostí s plastovými figurami, které sériově vyrábí soudruzi v Číně. Ovšem německý Saurierpark začínal jako zcela nekomerční park – původně na zahradě rodinného domu, coby zájmová činnost místního nadšence a obdivovatele pravěku, pana Gruße. Byl milovníkem obrazů Zdeňka Buriana a výhradně podle nich sochal všechna svá díla. Jak sochy přibývaly, přitahovaly pozornost lidí ze širokého okolí, což nakonec vedlo k dohodě sochaře se zástupci města. Město poskytlo sochaři rozlehlý pozemek lesa v sousedství jeho domu a samo začalo provozovat park, coby naučnou záležitost.

Sochy stále ručně vyráběl tentýž člověk s několika pomocníky. Stále podle obrázků Zdeňka Buriana a stále ze železobetonu. Tím se pak dosud odlišuje od všech současných – zatímco jinde jsou plastové sériové výrobky, zde jsou betonové originály, které jinde neuvidíte. Vzhledem k dlouhé historii je pochopitelně zřejmí rozdíl i v množství soch... Již v dobách socialismu jich tu bylo okolo 80, dnes snad až 400... Ale tím že exponáty nejsou závislé na tom, co se zrovna vyrábí v Číně, je zdejší kolekce i mnohem pestřejší a ucelenější. Nejsou tu zdaleka jen dinosauři, je to kompletní průřez pravěkem – nejen obvyklé a komerčně výhodné druhohory, ale vše, včetně méně populárních historických období - jak hmyz z prvohor, tak mladší savci či ptáci z třetihor a počátku čtvrtohor. Kromě nich ovšem také celé scenérie pralidí několika druhů.

Velmi dlouho byly zdejší sochy bez barvy (jen v barvě betonu), jelikož barva je jediné, co se nikdy o prehistorických zvířatech nedovíme. Franz Gruß si nechtěl barvu vymýšlet jen tak z nuly. Tenkrát k tomu vlastně neměl ani důvod, nemusel řešit komerční úspěšnost svého projektu.

delfínovec čínskýPo skončení socialismu a ještě více po smrti Gruße se mnohé změnilo. Dneska je park samozřejmě taktéž na vlně komerce – část je sice stále městská, ale část je privátní (patří rodině zakladatele). K betonovým sochám přibylo dokonce i několik laminátových, nicméně pořád je to úchvatná podívaná a i přes veškeré komerční aktivity je nesporný i obrovský vzdělávací význam.

Atmosféra Saurierparku nějak zapůsobí na každého a nejinak to bylo i v našem případě. Chtěli jsme návštěvníkům poskytnout alespoň zlomek z ní, ovšem nechtěli jsme další dinosaury. Jejich hodnota je skutečně jen komerční. A po republice jich je až tak dost. Chtěli jsme něco, co bude mít význam nejen zábavní, ale rozhodně i naučný. První nás napadala vzácná zvířata, taková, která se buď do zoo obecně dostávají zřídka, nebo nejsou v žádné české zoo. Ovšem v tu chvíli, ale také vyvstal základní problém – kdo a jak sochy zhotoví? Sami jsme s tím zkušenosti neměli naprosto žádné a technologie jsou tajné, nikdo nebyl ochoten prozradit téměř nic.

Z toho důvodu také nedošlo k žádné realizaci. Nenašli jsme řešení. Jenže ředitel zoo se s tím nesmířil a přišel za mnou, abych sochy udělal já... „zvířata znáš, kreslíš, uděláš i sochy...“, říkal. Jenže já nikdy žádnou sochu nedělal, dokonce jsem nikdy ani nedržel svářečku v ruce, proto jsem to považoval jen jako momentální nápad, který jak přišel, tak také odejde. Neodešel. Vracel se poměrně dlouho a čím dál častěji, až jsem snad po dvou letech souhlasil s tím, že to zkusím. Půjčil jsem si svářečku, nechal si krátce vysvětlit, jak se s ní zachází, obvolal jsem výrobce různých stavebních materiálů a všem řekl, o co jde, aby mi poradili, co použít. Výrobci byli mnohonásobně sdílnější než ti, co technologii již znali a tak se dalo začít, no spíše by bylo vhodné mluvit o zkoušce než o začátku.

tučňák patagonskýPro začátek jsme se domluvili na tučňácích patagonských – zapadají do kategorie zvířat, která v ČR nejsou, nemají příliš složitých detailů ani extrémně komplikovaný tvar, o což šlo nejvíce. Začínat se zkrátka musí s něčím jednodušším. Několikrát jsem chtěl skončit, jelikož technologie, kterou jsem si vymyslel, nefungovala. Bylo třeba hledat další alternativy. Nakonec jsem se přece jen dobral výsledku a první tučňák byl na světě. S druhým to už bylo o kousek lepší. Věděl jsem, co funguje a co ne.

Ještě než jsem hotové tučňáky přivezl do zoo, chodili se na ně dívat vesnické děti, jako do muzea či zábavného parku, doufal jsem tedy, že to bude dostatečné. Jakmile jsem je vyložil v zoo, stali se ihned populárním fotoobjektem. Téměř všechna dítka se s nimi fotila. Bylo jasné, že u pokusu nezůstane.

Na řadu přišla otázka jaké zvíře dál. Padaly různé nápady, ale nakonec se to vyřešilo tak trochu samo. Bylo to v době, kdy se zrovna stavil gepardinec, který byl zamýšlen jako Livingstonův africký dům, tedy dům, kde Livingstona našli mrtvého. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že Livingstone mohl teoreticky ještě v jižní Africe vidět zebry kvaga... Jsou to fascinující zvířata a běžní lidé většinou neví, že někdy existovala zebra, která měla pruhy jen na přední půlce těla. Čili volba byla jasná – rodina těchto zeber. Jednu přímo do výběhu ke gepardovi a dvě před výběh, aby k nim návštěvníci mohli z blízka.

zebra kvagaUž v té době bylo jasné, že původní záměr vzácných zvířat, která nejsou v ČR, je pasé. Rozhodli jsme se pokračovat jen zvířaty, které už není možné vidět nikde na světě – jen těmi nežijícími. Přesněji řečeno vyhubenými. Nežijí sice ani dinosauři, ovšem to byla přirozená vývojová záležitost, zatímco nám šlo o druhy recentně vyhubené. To znamená soudobě nebo v historickém měřítku současně - zvířata vyhubená v době, kdy již existoval člověk. A jak lze tušit, druhy které téměř všechny sám člověk také vyhubil – ať již přímo (lovem) nebo nepřímo (zničením původního prostředí, zavlečením nepůvodních zvířat a jejich chorob). Připadalo nám to jako skvělá myšlenka. Sochy budou sloužit zábavě, ale zároveň budou velmi názorným naučným prvkem. V kombinaci se jmenovkou a údaji na ní, budou také odstrašujícím příkladem toho, jak se člověk umí k přírodě chovat.

Hledali jsme obdobný park nebo obdobnou kolekci na internetu – kdekoli, jen kvůli fotografiím a inspiraci, abychom se třeba poučili z toho, co již někde existuje. Ovšem nenašli jsme nic!!! Tisíce různých dinoparků, sem tam jedna dvě sochy novodobých vyhubených zvířat (nejčastěji dodo), ale ucelená sbírka žádná. O to větší důvod, jí zhotovit. Postupně vznikla další a další zvířata... dodo, tygr balijský, želva Vosmaerova, alky atd. Z expozičních důvodů přišli na řadu i domorodí lidé... Dnes jsou to sochy a sousoší o celkem 29 jedincích. Podle našeho názoru je to jediná taková kolekce v Evropě, ne-li na světě. Možná se mýlíme, ale na internetu jsme skutečně našli jen dinoparky, jednotlivé kusy recentně vyhubených zvířat nebo zoo betonových ovšem současných (existujících) zvířat v Kansasu.

Kafr - réunionská míšenkaV průběhu prací se měnila technologie i vzhled soch. Kromě prvních tučňáků mají např. všechny sochy skleněné oči, nesrovnatelně více detailů, jsou částečně i z jiných materiálů. Je velký kvalitativní rozdíl mezi úplně prvním (stojícím) tučňákem a posledním Křovákem s lahví coly. Bohužel prostor současné zoo přestal stačit a v nové části je sice místa dost, nicméně peníze jsou třeba na spoustu jiných věcí. Stavět na zelené louce je nesmírně nákladné a budování zoo musí mít logicky přednost před sochami. Ovšem nemusí to znamenat, že je všem dnům konec. Dosud se poměrně mnoho lidí ptalo, zda by bylo možné adoptovat nejen živé zvíře, ale třeba i sochu. Největší zájem byl, jak se dá tušit, o nahou ženu – réunionskou míšenku tmavé pleti z etnika Kafrů, ale nebyl jediný. Dlouho jsme tomu nevěnovali příliš pozornosti, ale jak se dotazy množily, rozhodli jsme se umožnit místo adopce sponzorství soch, které funguje principiálně velmi obdobně jako adopce. Přece jen stávající sochy potřebují každoroční údržbu – opravy drobných poničení a především obnovení nástřiků. Sochy jsou celoročně venku, vystavené všem povětrnostním vlivům, od horka, přes deště až po sníh a mráz. Nástřik to nevydrží a je třeba ho jednou za rok nebo v lepším případě za dva obnovit. To samozřejmě znamená peníze. A čím více soch, tím více peněz. Proto nakonec sponzorství soch vítáme. Peníze se zkrátka nepoužijí na krmivo jako u živých zvířat, nýbrž na údržbu. Pokud by se podařilo získat sponzorů více, nebudou sponzorské příspěvky utraceny v provozu, ale použijí se na výrobu dalších soch. Možností je ještě mnoho – od malých zvířat jako třeba holub stěhovavý až po obrovské jako byl koroun bezzubý. Ten dosahoval délky 7 – 9 m!!! Pokud vás možnost sponzorství zajímá a rádi byste nám pomohli, přečtěte si více informací o možnosti jak sponzorovat sochy.

jeden z nákresů býka pratura

Jak se sochy vyrábí

Jde o složitý a především časově velmi náročný proces, který probíhá v několika oddělených krocích. Na samém počátku je práce s počítačem. Nejdříve je nezbytné budoucí sochu co nejlépe rozkreslit. Rozkreslit nikoli coby ilustraci, nýbrž technický výkres. V ideálním případě jsou výkresy nejméně 3 – z boku, zpředu a zezadu, v mnoha případech jsou potřeba zvlášť ještě některé detaily (např. hlava).Od kvality prvotního výkresu se pak odvíjí vše a velkou měrou ovlivňuje, jak bude výsledek vypadat. Zní to divně? Možná, ale jde o to, že dlouhou dobu socha nemá žádnou evidentní výraznou formu. Není vidět, co je kde dobře a co špatně. Dlouho nezbývá než spoléhat jen na výkres. Navíc se po celou dobu dá jen přidávat, nikoli ubírat, což je velmi limitující. Při zhotovování sochy např. z hlíny, lze část materiálu odebrat, v tomto případě to příliš nepřipadá v úvahu – hotovou železnou kostru již nelze zmenšovat, ale popořadě...

Podle hotových výkresů je ještě třeba rozpočítat a nakreslit stojan – základ kostry, který se svaří z trubek. I ten má zásadní vliv na výsledný tvar – trubky musí procházet nejen tělem, ale také končetinami, kde je velmi málo prostoru. Je-li stojan špatně nakreslen, budou nohy ve špatném úhlu k tělu nebo a nesprávném místě, s čímž dodatečně nelze dělat nic jiného než začít znovu.

býk pratura - hotová železná kostraJe-li stojan hotov, začíná nejméně záživná část – svařování drátěného skeletu. Nejméně příjemné je to hned z několika důvodů. Jednak se pracuje s poměrně silnými dráty, které se musí ručně ohýbat. Většinou na to stačí kleště, ovšem na malé detaily už je třeba svěrák a kladivo. Ani samotné sváření není zrovna záživnou prací, ale hlavně stále téměř nevidíte, co děláte. Pořád nevíte, zda je všechno správně, či naopak. Kostra začne dostávat viditelný tvar až, když je drátů více, to už je ovšem pozdě na větší úpravy. Už nelze něco přihnout nebo zeslabit. Leda celou část odstřihnout a udělat znovu. Navíc je třeba počítat se sílou materiálu, který bude tvořit celou sochu. Jenže kostra se nedělá celá zmenšená, to by bylo příliš snadné - (nohy musí zůstat stejně dlouhé, zrovna tak tělo apod. Je potřeba celou figuru jen o pár centimetrů ztenčit po celém povrchu. Dalo se říci, že kostra musí být „oloupané zvíře“... Jakoby zvíře bez několika centimetrové slupky. Tím spíše se obtížně posuzuje, zda je vše akorát – zatímco na těle o pár centimetrů méně není vidět, z nohou moc nezbývá...

Jakmile se ovšem povede skelet dodělat a obalit alespoň dvěma vrstvami králičího pletiva, zbyde už jen příjemná práce – betonování. Nejdříve cementový postřik, aby beton na železe držel, ale pak už ruční nanášení betonu. Silnější vrstvou z hrubšího písku se zhotoví nosný pevný základ, který se posléze opatří spojovací vrstvou a nakonec vrchní krycí vrstva z jemného písku, kterou se zároveň tvoří veškeré detaily. To se provádí různými nástroji od speciálních malých lžic, přes různé ocelové spárovačky až po skalpel. Je to pomalá, ale příjemná – kreativní práce. Zároveň s vrchní vrstvou se musí osadit i oči, vousy nebo pod.

kráva pratura - aplikace základní vrstvy betonuU menších soch nebo i malých částí velkých figur pletivo nelze použít, socha by neúměrně nabyla na objemu. Proto se se musí kompletně vyplnit montážní pěnou a vrstvou, která „podrží“ beton. Jinak je však postup obdobný a na jeho konci je hotová železobetonová socha. Vlastně hotová ještě není – chybí barva. Ta ovšem přijde na řadu až po dlouhé technologické přestávce. Beton musí nejdříve patřičně vyzrát.

Možností nástřiku je mnoho, stejně jako barev. Nejlépe vypadá jistě airbrush, ovšem je příliš nákladný a životnost v tak exponovaných podmínkách nízká. Snad všude, kde jsou betonové sochy čehokoli celoročně venku, se každé jaro barva obnovuje (včetně airbrushe), proto nemá smysl volit žádné extra drahé varianty. My používáme klasické sprejerské spreje. Je to cenově přijatelné (nikoli však zanedbatelné) a alespoň rok vydrží, někdy i dva.

Celý postup je samozřejmě komplikovanější, je toho trochu více, ale nemá smysl zabíhat do technologických podrobností. Kromě množství tzv. stavební chemie, jde i o technologická specifika. Některá jsou sice zdánlivě triviální, nicméně často omezující - na příklad povrch celé sochy musí být bez prohloubenin, důlků nebo míst, kde by se držela voda – v zimě by zmrzla a led by mohl sochu roztrhnout (proto se občas musí něco udělat maličko odlišně od originálu). Jsou i jiná příkoří, ovšem to už bychom se zabývali skutečně detaily.

dodo - aplikace vrchní vrstvy betonuProč právě železobetonové sochy vyhubených zvířat?

Odpověď na tuto otázku již vyplývá z textu, ale opakování je matkou moudrosti, nuže tedy ještě jednou a natřikrát...

Proč vyhubená zvířata? Jsou to zvířata, která jsme ze světa sprovodili my lidé, máme-li se z toho nějak poučit a vyvarovat se další likvidaci druhů, je třeba si tyto chyby připomínat. Nezapomínat na ně. A zoo je v tomto ohledu ideálním místem, kde to připomenout – každé takové připomenutí je namířeno nikoli na jednotlivce, nýbrž na masy lidí. Zoo má omezené možnosti, ale může situaci pomoci alespoň touto vzdělávací a výchovnou formou.

Proč sochy? Názornost je vždycky lepší a účinnější než jen slova, přičemž, čím názornější, tím lepší. Obrázky jsou nesrovnatelně levnější variantou, avšak efekt není takový. Socha je socha... Co již může být názornější než figura, kterou návštěvník vidí v trojrozměrné podobě, reálné velikosti a může se jí dotknout... Tím, že všechny sochy zároveň slouží jako vděčný fotoobjekt, jsou připomínány neustále.

býk pratura - aplikace vrchní vrstvy betonuProč železobeton? Samozřejmě dokonalejší by byly sochy z jiných („snadnějších“) materiálů – třeba plastové, sádrové nebo pod., jenže buď by byly tak nákladné, že by na to zoo zkrátka nestačila nebo by byly pro své technické vlastnosti nepoužitelné. Pro nás bylo stěžejní, aby mohly stát celoročně venku a byly dostatečně bytelné – co nejodolnější vůči poškození např. ze strany několika neukázněných dětí. Tím se velmi ztenčí výběr materiálu.

Jak jsou sochy nákladné

Obecně řečeno velmi... Nejmenší položkou je běžný stavební materiál (písek, cement...), nákladnější je železo, dráty, pletivo, ale i stavební chemie, ovšem tím to nekončí. Celkové náklady jdou samozřejmě ruku v ruce s velikostí (s ní souvisí množství materiálu), ale není to nejpodstatnější faktor. Nejvíce určující je množství detailů – složitost. Výroba jedné sochy (velikosti antilopy nebo zebry) zabere tak 3 – 4 týdny (plus technologické přestávky). To je dost na to, aby to nejzřetelněji ovlivnilo cenu – každý si umí představit, kolik si v práci vydělá za měsíc i kolik chce za vaší měsíční práci stát... Doba zhotovení sochy (a tedy náklady) je přímo úměrná množství detailů - pro zajímavost vlasy Křováků jsou tvořeny skalpelem (není možné udělat kuličky a poskládat je na hlavu) a výroba kadeře jednoho z nich zabrala téměř dva dny. Pokud by šlo o plešaté lidi, byli by o dva dny práce levnější.

Ale jsou zde i další náklady. Od těch samozřejmých jako jsou barevné spreje, přes ty méně zřejmé (svářecí dráty, plyn atd.), až po nečekané nebo spíše nečekaně vysoké... K těm patří především oči – jsou to skleněné napodobeniny reálných očí, používaných mezi preparátory. Celá záležitost má však jeden háček. Oči se standardně (sériově) vyrábí na žijící zvířata (především evropská) - ty se občas dají použít i na vyhubená, ale často je třeba větší, jinak barevné nebo oči jiného tvaru. Pak nezbývá než přistoupit k zakázkové výrobě (v Německu). Pak na příklad pár očí na pratura stojí okolo šest tisíc korun. Lidské jsou jen o polovinu levnější... Existují sice i české alternativy, ovšem zakázková výroba atypických očí není možná a rozdíl i v těch standardních je diametrální. Je výborně vidět na lidech – Křováci mají zcela věrohodné (německé) oči i se zažloutlým bělmem, zatímco maskarénská černoška má oči české – již při výrobě sochy se ze skla sloupla bílá barva bělma a zůstalo čiré sklo (proto je bělmo dodatečně dobarveno, nikoli však z vnitřní, nýbrž z vnější strany oka).oko Křováka

Shrneme-li to, náklady jsou skutečně značné, řádově v desítkách tisíc za kus, nicméně až na jednu výjimku (viz. níže), jsou reakce návštěvníků veskrze pozitivní a tak to snad má smysl. 

Zvláštní kritika

V této souvislosti si dovolím malou odbočku... Počátkem roku 2012 se na serveru zoologickezahrady.cz objevil článek o naší zoo. Mezi všemi neodbornými a kritickými příspěvky není jiný ani tento. Je plný dezinformací a faktických chyb, ale to zde nemá smysl rozebírat. Pro orientaci uveďme jen jeden příklad – píše se o pavilonu opic v aztéckém stylu... V pavilonu jsou použité autentické prvky kambodžského chrámu Angkor Wat, včetně vyobrazení celého chrámu. U obou vstupů jsou i nápisy „Angkor Wat“, krom toho jsou giboni z jihovýchodní Asie, přesto dotyčný server píše o Mexiku... Nejen jiná země, ale jiný kontinent, zřetelně jiná kultura... No jo, to je tak pátá třída základní školy, zřejmě je autor déle ze školy a paměť již tak neslouží.

Celý zmíněný web je de facto anonymní, vše se skrývá za jakési sdružení, na stránkách není ani jedno jediné jméno, pod žádným článkem není identifikace autora, zřejmě se někdo stydí podepsat pod web, který vede (ovšem na „pomozte nám“ a číslo účtu dotyční nezapomněli). Mohli bychom také kritizovat, bylo by co, ale každý návštěvník zmíněného webu si udělá obrázek jistě sám a pokud nedokáže posoudit faktickou stránku textů, určitě mu neuniknou hrubky a pravopisné chyby a celkově amatérské zpracování stránek - zvláště tristní grafiky (ale nejen). Nicméně to sem skutečně nepatří. Zaměřme se právě jen na část o sochách... Bezejmenný autor (jak jinak) na serveru píše: „Sádrové sochy tygra, tučňáků a zebry. Domníváme se, že bez těchto "atrap" by se zoo úplně klidně obešla a na nás osobně působily přinejmenším kýčovitě.“...

hlava Křováka před nástřikemAutor byl v zoo evidentně na samém počátku vzniku celé kolekce (jmenoval tři druhy zvířat, jejichž sochy byly zhotoveny jako první) a aniž by si informaci ověřil nebo nad ní jakkoli pátral, vyvodil závěr a ačkoli jde o subjektivní názor, návodně jej předkládá čtenářům jako fakt. Názor nechť si udělá každý sám, nehodlám nikoho ovlivňovat, ovšem u dvou faktických záležitostí se pozastavím. Nejde ani v nejmenším o „kusy sádry“, jak se se v příspěvku doslova uvádí – nejen, že by sádrové sochy nic nevydržely (to mohl autor domyslet), ale určitě by i jinak vypadaly. Pokud by byl dotyčný pisálek alespoň maličko v obraze, věděl by, že sochat ze sádry je jeden z nejsnadnějších způsobů, který umožňuje zhotovit i velmi jemné detaily. Naproti tomu železobeton se zpracovává nesrovnatelně obtížněji a provedení drobných detailů je do značné míry omezeno. Písek je písek, má nějakou zrnitost a specifické vlastnosti a tak se s ním holt pracuje naprosto odlišně než s jemnou sádrou.

Nejstupidnější na celém vnucovaném názoru je část o kýči. Autor zřejmě vůbec netuší, co je kýč. Použil to slovo, jelikož je populární a používá se často... Zjevně neporozuměl jeho významu nebo jej zkrátka ni nezná. Označení kýč neodráží kvalitu díla, je zcela lhostejné, zda je povedené, či nikoli. Kýč zobrazuje předmět nebo téma, které je všeobecně považované za krásné, které je okamžitě identifikovatelné, nepodněcuje k žádnému zamyšlení a nemá žádnou vypovídací hodnotu. Zjednodušeně řečeno předmět, který se, obecně vzato, všem líbí, již při zběžném pohledu jej všichni poznají a nemá žádný skrytý význam, tudíž ani neumožňuje se nad ním zamyslet – prostě nic neznamená. Jen něco bezvýznamového, o čem jsou všichni přesvědčeni, že je to krásné. Sádrového trpaslíka poznají všichni již při letmém pohledu, je „krásný“ a nic neznamená, ale zebra kvaga? Alka? Vakovlk? Kolik lidí je pozná na první pohled? Mnozí ani na druhý, přesněji řečeno neidentifikují je, dokud si nepřečtou jmenovku. Jsou kvagy, antilopy modré, pratuři atd. obecně považovány za líbivé téma? No nevím... A co nejhůř, je téma vyhubených zvířat bezvýznamové, které neumožňuje zamyšlení?

Dvakrát měř, jednou řež... Autor holt říznul, aniž by vůbec měřil, dokonce ani nevytáhl metr z kapsy. Ostatně velmi podobně jsou kritizovány originální africké sochy v zoo ve Dvoře Králové... Možná by chtělo dotyčnému jen poradit, že další puťovku by si mohl dát do Zlína, kde jsou také skvělé sochy, vyřezávané nativními Afričany. Nebo v Pražské zoo je známý bronzový převalák a jiné figury. Ovšem asi by to chtělo víc podobně zapálených protisochově orientovaných šílenců, protože snad každá druhá, třetí zoo světa má nějakou sochu nebo sochy...

Roman HYNEK, 2013