Vakovlk tasmánský

Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: Čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída: Savci (Mammalia)
Infratřída: Vačnatí (Metatheria)
Nadřád: Australští vačnatci (Australidelphia)
Řád: Kunovci (Dasyuromorphia)
Čeleď: Vakovlkovití (Thylacinidae)

Rozměry

byl velmi variabilní ve velikosti - dosahoval v kohoutku 60-90 cm, délky od čenichu po špičku ocasu 150-240 cm (z toho 50-65 cm ocas) a váhy 15 - 30 kg. Největší měřený kus byl dlouhý dokonce 290 cm!!!

Popis

Vakovlk, dříve též vlkoun či vlkovec tasmánský, vačnatý, psohlavý, zebří nebo lidově tasmánský tygr či vlk... Ač na první pohled připomíná psovitou šelmu, jde o vačnatce (tedy více příbuzného např. s klokany, vombaty nebo i koalami..., nejbližšími žijícími příbuznými jsou ďábel a mravencojed). Měl nažloutlou až tmavohnědou barvu, krémové břicho a tmavé pruhy přes záda a kořen ocasu. Podobal se psům, měl však výraznou hyení chůzi, klokaní ocas, velké kulaté uši a jinak uzpůsobené nohy než psi.

Zajímavosti

— domordci jej znali dávno, ale prvním Evropanem spatřivším vakovlka byl až Abel Tasman v r. 1642, vědecký popis je dokonce z r. 1808
— uměl otevřít tlamu až do úhlu 120°, jiné údaje uvádí dokonce 170° (téměř přímka)
— vydržel dlouho stát na zadních a údajně na nich uměl i skákat podobně jako klokan
— byli chováni v několika zoo - např. Londýn, New York, Adelaide nebo Melbourne, kde se v r. 1899 dokonce podařil i historicky jediný odchov v zajetí
— ochrana vakovlků na Tasmáni byla vládou vyhlášena 10 . července 1936, tj. asi dva měsíce před tím než uhynul poslední žijící kus
— nejznámější a největší skupina byla v ZOO Hobart (Tasmánie), kde také uhynul poslední jedinec jménem Benjamin (7. září 1936). Hobartská ZOO se tím natolik proslavila, že ač byla v r. 1940 zrušena, zůstala častým turistickým cílem. To vedlo k jejímu znovuotevření (2000) - bez zvířat jen s původními expozicemi a zrekonstruovanou vstupní bránou - v současné době je to zřejmě jediná existující zoo, která je zcela bez zvířat a přesto velký turistický cíl (jiná zoo bez zvířat je v Rusku v Tuvě, ta ovšem existuje jen papírově nikoli fakticky)
— Tasmánie se k vakovlkům chovala po celou dobu dost macešsky, přesto zde dnes vakovlk běžně užíván jako logo či turistický symbol. Tasmánská vláda se přímo podílela na jeho vyhubení (vypsáním odměn) a přesto je vakovlk štítonošem na státním zanku Tasmánie... (...nepřítel číslo jedna ve státním znaku...)
— do dnešních dob se dochovaly nejen fotografie, ale i filmové záběry a mnoho preparovaných jedinců ve více než 40 muzeích světa - též v Národním muzeu v Praze, kde patří k nejvzácnějším exponátům (zakoupen 1897 v Londýně)
— čas od času někdo vypisuje odměnu pro nálezce živého vakovlka - aktuální vypsaná odměna (pokud ještě platí) je na částku 1,75 milionů dolarů. Na druhou stranu všechny odměny jsou prý neplatné, protože odchyt vakovlka je zakázaný.

Způsob života

O jejich divokém životu se příliš neví - většina poznatků pochází ze zoo. Žili zřejmě v malých rodinných skupinkách, případně samotářsky. Byli plaší, soumrační až noční, přes den se zdržující v jeskyních nebo v hustém podrostu - často v kopcích nebo na méně přístupných místech. V noci sestupuvali na otevřené planiny na lov. Neopouštěli své "domácí území", které bylo 40 - 80 km², ale nebyli teritoriální - byly pozorovány i skupiny, které evidentně nebyli rodinné.

Rozmnožování

Byl jedním ze dvou vačnatců (spolu s vačicemi), u nichž mají vak i samci - ti v něm však měli ukrytý šourek (vačnatci mají šourek před penisem). Vak samic byl větší a stejně jako u většiny vačnatců s vyjímkou např. klokanů, tzv. zadní, tedy s otvorem dozadu.
Rozmnožoval se v průběhu celého roku (nejvíce v zimě a na jaře). Samice rodila 2 - 4 mláďat.

Mláďata

Čerstvě narozená mláďata byla velmi málo vyvinutá a maličká (zřejmě okolo 7 cm). Jakmile se dostala do vaku přisála se k 10 cm dlouhým strukům, jež jim v ústech zduřely natolik, aby se nemohli odtrhnout dokud nevyrostou. Vývoj pokračoval ve vaku (stejně jako u klokanů a dalších vačnatců), kde mláďata byla ještě asi 3 měsíce.

Potrava

masožravec - lovil menší druhy klokanů, vombaty, bandikuty, possumy, ptáky... možná i tasmánské emu, kteří jsou již také vyhubení... Měl svalnatý roztáhnutelný žaludek, proto se předpokládá, že byl schopen se nažrat do zásoby, aby přežil období, kdy je potravy málo

Dožívá se

okolo 10 let (v přírodě zřejmě jen 5 - 7 let)

Výskyt

Tasmánie, historicky (podle 2-3 tis. let starých fosilních nálezů) i na Nová Guinea a Austrálie

Biotop

lesnaté oblasti vnitrozemí a pobřežní vřesoviště (v Austrálii zřejmě blahovičníkové lesy, mokřady, lučiny)

Vyhubení

Rok vyhubení:
7. září 1936 uhynul poslední jedinec jménem Benjamin v ZOO Hobart (Tasmánie) - byl odchycen v přírodě v roce 1933 - možná jako zcela poslední kus, jelikož již předtím se mělo za to, že posledního vakovlka v přírodě zastřelil farmář Wilf Batty 6. května 1930.
Podle následných pátrání se soudí, že mohli někde přežívat až do 60. let - podle stop, trusu, zvuků atd., které mohli patřit vakovlkům, ale nikdy se to neprokázalo a zvíře také již nikdy nikdo nenašel. I v dalších desetiletích se po něm pátralo, ale vždy bezvýsledně. Za vyhynulého byl prohlášen v roce 1982.
Příčina a způsob vyhubení:
Ačkoli byli masožraví, vzhledem ke své plachosti a soumračné až noční aktivitě nebyli příliš nebezpeční (pouze 2x zabil vakovlk člověka - vždy v sebeobraně), přesto byli masově vybíjeni. Věřilo se, že v noci chodí farmářům na ovce a tak na jeho ulovení byly vypisovány odměny (jak ze strany farmářů a firem, tak vládní odměny) - libru za dospělého a šest pencí za mládě... (přitom zřejmě ani nebyl schopen ovci ulovit, jelikož měl velmi slabé čelisti). K pronásledování farmáři se přidali ještě i lovci odměn a vakovlci měli podepsaný ortel... Částečný vliv na jeho vyhubení mělo i rozšíření psů na ostrově (psí nemoci...), ale lov byl jednoznačně hlavní příčinou. Lidé jej vyhubili velmi rychle a cíleně - ze strachu, který byl ovšem neopodstatněný.
O vakovlcích v kontinentální Austrálii se mnoho neví - mohli vyhynout před 2000 lety a jednou z příčin o kterých se spekuluje, je jakási spojitost s invazivními dingy (potravní konkurence, nemoci, možná i přímý lov).

Sponzoři

Cena sponzoringu: libovolná (z administrativních důvodů však nejméně 500,- Kč, přičemž doba umístění sponzorské cedulky je 1 měsíc za každých 50 Kč)
Sponzoři tohoto zvířete:

jméno a příjmení / firma	město	datum do	částka

Poznámka: více lidí projevilo zájem adoptovat vyhubená zvířata... Sochy samozřejmě adoptovat nelze, nicméně je možné stát se jejich sponzorem (přečtěte si více o této možnosti)