Křováci - nejstarší etnikum světa
Původní africký národ a dosud jeden z nejzaostalejších na světě. Po celém světě jsou tito lidé známí jako Křováci (v angličtině Bushman a v dalších jazycích ekvivalenty téhož) - v posledních desetiletích se toto jméno považuje ale za nevhodné, jelikož jde o název pejorativní (pochází z holandštiny a dost možná už tehdy šlo o posměšné jméno). Oficiálně se Křováci již od 70. let jmenují Sanové - jde o historické označení, kterým Křováky nazývali jejich etnicky příbuzní Hotentoti. Význam slova je cosi jako „ti druzí“, tzn. ti bez dobytka, což je myšleno také výsměšně, ale Sanové s tímto názvem souhlasí. V některých zemích se používají i jiné názvy (Batwa, Khwe, Kung, Sho, Kwankhala, Baroa, Amasili...)
Původně subsaharskou Afriku obýval jeden jediný národ, z něho se později začaly vyvíjet jednotlivé kmeny. Mezi prvními právě Křováci, kteří zpočátku obývali téměř celou jižní polovinu Afriky, ale v průběhu let byli bantuskými kmeny a později bělochy zatlačeni do těch nejnehostinnějších míst na jihu – hlavně oblast Kalahari v Botswaně a Namibii.
O jejich rané vyspělé kultuře, velké osídlené oblasti i o stáří kmene svědčí četné archeologické nálezy a především skalní malby. Podle mnohých antropologů jde o jeden z nejstarších, ne-li zcela nejstarší národ světa, jehož kořeny sahají 60.000 let do historie. Pro antropology i genetiky jsou naprostým fenoménem, jelikož ačkoli jsou lidé, stejně jako my, nejsou s námi úzce příbuzní. Mají genetické stopy, které se nevyskytují u žádných jiných lidí světa – jedinečné znaky, které my nemáme. Jejich předci jsou starší než genetické změny zbytku lidské populace!!! Laicky řečeno, na evoluční (vývojové) časové ose byli nejdříve Křováci a teprve potom se začal geneticky vyvíjet dnešní moderní člověk – tedy Křováci existovali, již v době kdy mi jsme se ještě evolučně a geneticky ani nevyvíjeli. Vývojově jsou Křováci nesrovnatelně starší než mi, přesto nejsou našimi předky, proto ta relativní nepříbuznost (příbuznost nás a Křováků tkví jen ve společných prapředcích).
Křováci jsou menšího vzrůstu (okolo 1,5 m), přičemž je ovšem jejich tělo (měřeno v poměru) delší než než naše a naopak končetiny jsou kratší – jak celé, tak i dlaně a chodidla. Mají vrásčitou kůži, což je adaptace na prostředí, v kterém žijí – ve vráskách se udržuje vlhkost a brání vysoušení pokožky. Oproti nám mají zanedbatelné množství podkožního tuku. Od černochů se liší světlejší pletí (světle hnědá s načervenalým nádechem), tenkými rty a výraznými mongoloidními rysy. Jejich vlasy jsou velmi krátké, kudrnaté a vyrůstající v maličkých chomáčcích, což může tvořit dojem, že mají na hlavě kuličky vlasů, přičemž je mezi nimi často holé místo. U žen je vyvinuta steatopygie (hromadění tuku v oblasti hýždí, lidově řečeno tvorba abnormálně velkého nebo „dvojitého“ zadku). Muži mají ještě větší anomálii – jejich (obvykle menší) penis je pořád v poloztopořeném stavu.
Sanové žijí od střední doby kamenné téměř stejným způsobem života, který je na velmi nízké civilizační úrovni. Jsou tradičně lovci-sběrači, neustále putují krajinou a sbírají hlízy, byliny, hmyz, různé larvy, primitivními zbraněmi loví různá zvířata. Žijí po tisíciletí v rovnostářské společnosti. Status velitele se dědí, ale velitelé mají velmi omezenou autoritu, rozhodování vznikají na základě porad a dohod celé komunity. Postavení žen ve společnosti je více méně rovné s postavením mužů.
Vzhledem k nedostatku tuků v potravě Křovácké dívky relativně pozdě pohlavně dospívají (asi v 19 letech), mají málo mateřského mléka, a protože neustále migrují, což jim ztěžuje péči o děti, rodí většinou s odstupem nejméně 4 let (na primitivní domorodé obyvatelstvo tedy celkem málo). Děti mají velmi dobré vychování, dostává se jim učebnicově vlídného zacházení. Většinu dne tráví hraním s ostatními dětmi. Sanové používají jen asi 35 dívčích a stejný počet chlapeckých jmen (ta jsou doplňována dalšími přízvisky). Naprosté tabu v Křovácké společnosti je podřizování se nebo krutost vůči druhému pohlaví a podle toho jsou vychovávány i potomci.
Ženy sbírají různé plodiny, hlízy, kořínky, byliny, hmyz, muži loví pomocí typických maličkých luků a otrávených šípů nebo kopí antilopy nebo jiná zvířata. Lovecká výprava Křováka trvá obvykle více dní, po které lovec téměř nejí. Když se vrátí s kořistí, odpočívá. Vyrábějí si primitivní nástroje ze dřeva, kostí, trávy apod. Žijí v oblastech s trvalým nedostatkem vody, což často řeší prehistorickým způsobem chytáním kondenzované vody do skořápky pštrosího vejce zahrabaného do země. Kvůli nedostatku vody nechovají žádná zvířata.
Velké množství času tráví vzájemnou konverzací, hudbou, tancem apod. Mluví kojsanskými jazyky – jednotlivé skupiny jinými jazyky nebo jinými dialekty. Všechny jsou velmi staré, většina z nich je ohrožena (mnohé již zanikly), obvykle je psaná podoba až novodobou záležitostí proto u většiny neexistují žádné psané památky. Jedinou relativně rozšířenou kojsanskou řečí je namaština, kterou mluví asi čtvrt milionu lidí (Hotentotů). Velmi specifickým rysem všech kojsanských jazyků je používání tzv. mlaskavek – hlásek, které vznikají bez hlasivek, jen specifickým mlasknutím při nádechu nebo výdechu. Je jich celkem pět, zapisují se symboly, které se obvykle originálně používají k něčemu zcela jinému (⊙,|,!,‡,║) a pro nás působí v řeči velmi úsměvně.
Křováci nemají žádné vesnice, staví si jen krátkodobá dočasná obydlí z trávy a klacků nebo si často jen pomocí kolíků vytyčí prostor. Dočasná přístřeší formují do kruhu poblíž vodního zdroje. Veškerý svůj skromný majetek mají v jediné kožené torně, kterou mají stále u sebe.
Sanové jsou natolik jiní, že byli ještě v polovině 19. století považováni za nejnižší formu člověka, což je sice evolučně pravdivé, ovšem tehdejší lid přirovnával Křováky k orangutanům. Dokonce když Holanďani kolonizovali jižní Afriku, lovili a jedli Křováky, jelikož je brali za lovnou zvěř, nikoli za lidi.
Od 80. či 90. let jsou Křováci systematicky vytlačováni ze svých tradičních území (hlavně v Botswaně), do míst, která naprosto neodpovídají jejich způsobu života – do míst, kde není co sbírat ani co lovit – často do vesnic. Mnoho křováků tak muselo po 60 tisících let začít pěstovat plodiny, chovat zvířata nebo pracovat na rančích. Typickým příkladem je diamantová situace v Botswaně – na tradičně křováckém území byly nalezeny diamanty a tak vláda nařídila Křovákům opustit celou oblast. Téměř kompletní populace botswanských Sanů byla přemístěna do rezervací. Botswanská vláda sice popřela nucenost odsunu, argumentovala, že bylo zřejmé, jak se mnoho Křováků stejně toužilo stát usedlými zemědělci. Celá situace skončila u soudu a nejchudší národ na světě soudní při vyhrál - v nejdelším a nejdražším případu v dějinách země. Sanové se opět vystěhovali z rezervace, ale tím však spor neskončil... vláda zakázala používat Křovákům vodu z vrtu, taktéž jim zakázala lov divokých zvířat (na jejich pozemku). Ti co nadále loví, jsou zatýkáni, velká část ji ovšem propadla alkoholismu, depresím nebo nemocem, s kterými se dosud příliš nepotkávali (TBC, HIV...). Vláda se snaží všemožnými prostředky zabránit Křovákům v návratu k tradičnímu způsobu života. Dochází tak k absurdním záležitostem. Např. společnost vlastnící diamantová naleziště (ve skutečnosti patřící Křovákům) nesmí podle vládního nařízení poskytovat Křovákům vodu, ale naopak musí zajistit, aby k vodě z vrtu měla přístup divoká zvířata. Křováci mají zákaz provozovat stávající vrty i hloubit nové... Při dalším soudním procesu v roce 2013, britský právník, který v předchozích sporech úspěšně zastupoval Křováky, nedostal botswanská víza, aby se procesu nemohl zúčastnit... Zkrátka a dobře, pokud se něco nezmění, jsou Sanové v Botswaně, kde jich žije většina, odsouzeni ke smrti žízní, případně budou skoleni alkoholem nebo jinými civilizačními výdobytky. Etnikum, které celosvětově čítá pouhých 50 tisíc lidí (asi jako jedno české okresní město) se tak může velmi brzy octnout na pokraji vyhubení, stejně jako mnohá zvířata.
