Velbloud dvouhrbý domácí

Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: Čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída: Savci (Mammalia)
Infratřída: Placentálové (Placentalia)
Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: Velbloudi (Tylopoda)
Čeleď: Velbloudovití (Camelidae)

Rozměry

délka 220 - 350 cm, výška v kohoutku 190 - 230 cm, váha 450 - 650 kg (v extrémních případech až téměř 1000 kg)

Popis

Velbloud dvouhrbý, kterého známe ze zoo je domácím zvířetem pocházejícím z Asie, jeho genetický původ však není zcela jasný. Zatím jde oficiálně o poddruh divokého dvouhrbého velblouda, ale v posledních letech (na základě výzkumů DNA) je toto zařazení striktně odmítáno s tím, že jde o dva samostatné druhy (viz. zajímavosti).
Dvouhrbí velbloudi (drabaři) se od jednohrbých (dromedárů) liší nejen počtem hrbů, ale i velikostí a celkově mohutnějším tělem, jsou také nesrovnatelně odolnější vůči extrémním podmínkám (teplotám od -25°C do +50°C). Stejně jako ostatní mají na končetinách jen dva prsty a široký nášlapný mozol. Na hlavě jsou nápadné prodloužené nozdry, rozštěpený pysk, bezzubá horní čelist a dopředu orientované zuby spodní čelisti.

Zajímavosti

— donedávna byl tento velbloud uváděn jako domácí forma divokého dvouhrbého velblouda, dnes je již oficiálně veden jako poddruh, ale většina zoologů tvrdí, že jde o dva samostatné druhy. IUCN má již dokonce připravená nová latinská jména - Camelus bactrianus pro domácího a Camelus ferus pro divokého velblouda. Oba velbloudi se od sebe liší nejen vzhledem (divoký má kuželovité a o polovinu menší hrby), způsobem života, ale i geneticky (divoký velbloud má o 3 páry chromozomů více). V roce 1999 objevila britsko-čínská expedice u jezera Lop Nur v Čínském Sinkiangu divoké velbloudy, kteří pijí slanou vodu (slanější než mořskou), mají hrby dále od sebe a vykazují 3% odlišnost DNA oproti ostatním divokým velbloudům. Soudí se, že může jít o zcela nový druh velblouda (pro srovnání: lidská DNA se od šimpanzí liší v 5%).
Velbloudi si jsou natolik podobní, že se jejich příbuzenskými vazbami nikdo přespříliš nezabýval, ukazuje se však, že zdání klame a co je zřejmé na pohled, nemusí být ve skutečnosti pravdou. Dnes je např. zcela jasné, že dvouhrbí a jednohrbí velbloudi nepochází ze stejného předka, jak se věda v minulosti domnívala.
— mají široké uplatnění, chovají se jako soumaři, na maso, mléko i vlnu a velmi často se jejich sušený trus používá jako topivo
— v hrbech nazdržují vodu, jak se mylně traduje... déle nepít vydrží kvůli jiným adaptacím, kterých je několik - najednou vypíjí bez mála 60 litrů vody, ledviny koncentrují moč a minimalizují ztrátu tekutin, tekutina se absorbuje i z trusu (velbloudí trus je téměř suchý), v noci jim klesá tělesná teplota a přes den se zvyšuje tak, aby se velbloud nepotil, metabolismus zvládá i 20% úbytek tekutin (u člověka při 12% nastává smrt).
— chodí typickou mimochodní chůzí (zvedá současně obě levé nebo obě pravé končetiny), tímto způsobem také (poněkud komicky) běhá rychlostí okolo 20 km/h (v nebezpečí je však údajně schopen zrachlit až na 60 km/h). Krom toho je prý i dobrým plavcem.
— běžně chovaní (zvláště v Rusku, ve střední Asii, Íránu, Turecku a Saúdské Arábii) jsou i kříženci drabařů a dromedárů, kterým se říká nar (případně tulu, turkoman, bukht, iner, iver, majen, bertuar, boghor, hachamaia atd.). Naři mají jeden protáhlý velký hrb a jsou větší a odolnější než oba rodiče. Vzácností nejsou ani kříženci kříženců - potomkům nara a drabaře se (z ruštiny) říká koslak, potomkům nara a dromedára kochert. Oba mívají obvykle dva hrby.
— divoký velbloud je kriticky ohroženým druhem, je ohroženější než panda velká, nenajdete ho téměř v žádné zoo světa (v Evropě vůbec v žádné), podle Londýnské zoologické společnosti je to osmý nejohroženější savec planety.

Způsob života

Chovají se ve stádech (stejně jako žijí divocí velbloudi) o 5 - 15 jedincích, někdy i 30. Stádo vede starý samec. Mohou být celoročně venku, mají-li přístřešek, který jim skýtá závětří.

Rozmnožování

Říje probíhá v lednu až únoru. Samci o samice tvrdě bojují (někdy i na smrt), jsou velmi agresivní i vůči lidem. Během říje samci téměř nežerou (staří velbloudi se musí včas oddělit, jinak pojdou hlady a vyčerpáním), močí si na ocas a moč pak rozstřikují na záda. Samice je březí 13 měsíců. Pohlavní dospívání je u samic ve 3 - 4 letech, u samců v 5 - 6 letech.

Mláďata

Rodí se obvykle jediné mládě, vážící okolo 35 kg. Zpočátku je velmi slabé, samice jej sice brání, ale nepomáhá mu vstát. Saje asi 1 - 1,5 roku. S matoku zůstává do věku 3 - 5 let.

Potrava

Tráva, seno, vělve, zlenina, ovoce, krmá řepa, oves, granulované směsi... V přírodě, v nouzi nejvyšší, ohlodává i zbytky mršin nebo se pustí do různých předmětů patřících lidem (stany, lana, boty). Vydrží dlouho bez vody, v případě nouze je schopen pít i slanou vodu a běžně požírá sníh.

Dožívá se

většinou 20 - 40 let (někdy až 50)

Výskyt

domácí zvíře, domestikované ve 2 - 3. tisíciletí př.n.l. zřejmě v dnešním Afghánistánu nebo Turkmenistánu. Dnes je rozšířen téměř po celé jihozápadní a střední Asii a v menším množství jsou chováni i na dalších místech světa, nerozšířili se však zdaleka tak široce jako dromedár.
Občas doplňují velbloudy jednohrbé (Turecko, Arabský poloostrov, Severní Afrika) nebo jsou chováni ve větší míře paralelně a velmi často se záměrně kříží i v několika generacích - kvůli lepším vlastnostem kříženců (postsovětská střední Asie, Turecko, Írán...).
Divocí velbloudi žijí na několika málo lokalitách jižního Mongolska (v poušti Gobi) a severozápadní Číny (poušť Taklamakan), v zimě se stahují až na jižní Sibiř. Několik málo velbloudů žije možná ještě i v Kazachstánu a Kašmíru. Stádo zdivočelých velbloudů údajně přežívá i v Austrálii.