Tadeáš HAENKE
celým jménem Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke (též Tadeus, Taddäus, Thadæus Henke, Hänke, Hænke)
* 6.12. 1761 Chřibská, ČR (tehdy Kreibitz, Království České)
† 31.10.1817 Cochabamba, Bolívie (tehdy Oropesta, Místokrálovství Río de la Plata, zvané také Horní Peru)
Úvodem, ve zkratce (prvenství a význam)
Dnes téměř zapomenutý, neznámý a opomíjený, přesto velmi významný cestovatel, přírodovědec, botanik, lékař a etnograf, zvaný též „Lovec leknínů“ nebo „Český Humboldt“ se do historie zapsal hned několika činy, především sice cestovatelskými a botanickými, ale zdaleka nejen jimi. Vypustil u nás první montgolfiéru (balón), byl prvním Čechem na Aljašce (1791), Nové Guinei (1792), Novém Zélandu (1793), v Austrálii (1793), na Tahiti (1793), v Cuzcu (1794), první kdo pokořil Ekvádorskou horu Chimborazo (1804), objevil chilský ledek jakožto vynikající hnojivo a součást střelného prachu, významné jsou jeho etnografické poznatky o jihoamerických indiánech, desetitisícové muzejní botanické a etnografické exponáty zaslané do Evropy, množství botanických objevů, které jsou dnes již více méně zapomenuty. Jeden botanický objev ho však proslavil. Dokonce natolik, že je to jediný fakt, který o Tadeáši Haenkem veřejnost ví (pokud Haenkeho vůbec zná). Tadeáš Haenke roku 1801 objevil na řece Mamoré největší leknínovitou rostlinu světa – viktorii královskou, leknín, jehož obrovské listy unesou tříleté dítě.
Tadeáš a jeho život, tedy hlavně po odjezdu do Jižní Ameriky, byl již před čtvrt tisíciletím natolik zajímavý, že dnes v moderní civilizaci 21. století se to zdá být až neuvěřitelné a přesto zapomenuté. Ačkoli bývá neprávem opomíjen, patří mezi největší české přírodovědce, badatele a cestovatele všech dob. Coby cestovatel se rozhodně řadí na stejnou roveň s těmi absolutně největšími a nejvýznamnějšími, za které osobně považuji Emila Holuba, Enrique Stanka Vráze a Pavla Joachyma Šebestu. Haenke je v mnohé dokonce převýšil - procestoval a probádal nesrovnatelně větší část světa, navíc řádově o sto let dříve. Má na svém kontě mnohem více prvovstupů (mezi Čechy a dokonce i mezi Evropany), ale také desítky, či spíše stovky přírodovědných objevů (hlavně v oblasti botaniky). Jeho následovník a přítel (později ve světě mnohem známější a slavnější) Alexander von Humboldt o něm v roce 1804 veřejně prohlásil, že patřil mezi nejvýznamnější přírodovědce a označil jej za zakladatele přírodovědného výzkumu v Jižní Americe.
Dětství a mládí v Království Českém
Pocházel z české, ale německy mluvící rodiny (v Království Českém byla němčina vedle češtiny zcela běžně používaným jazykem). Narodil se 6. prosince 1761 jako sedmý z dvanácti potomků právníka, rolníka a místního rychtáře váženého muže Eliáše Haenkeho v severočeské Chřibské (tehdy německy Kreibitz). Jeho starší sestra Anna Maria se roku 1775 provdala za obchodníka se sklem (ve Chřibské byla donedávna nejstarší funkční sklárna v Evropě, která byla založena již v roce 1414). Jan Kašpar Bienert, tedy manžel Anny Marie, působil v Cádizu a později v Cartageně a tím se vytvořil velmi úzký rodinný vztah ke španělské jazykové oblasti.
rodný dům Tadeáše Haenkeho (vpravo)Malý Tadeáš žil několik let u svého strýce - faráře v Robči u České Lípy. Ten Tadeáše učil latině a platil mu hudební lekce u profesora Schuberta ve Varnsdorfu. Strýc Eschler má také největší zásluhu na tom, že mohl bystrý, nadaný a pilný Tadeáš studovat. Poslal jej k jezuitům do Prahy. V počátcích mladý Haenke hrál v kostele na fagot, trumpetu a zpíval, jeho hudební kariéru však brzy ukončila pneumonie a tak se na pražské univerzitě věnoval studiím matematiky, astronomie, fyziky, filozofie, medicíny a botaniky.
Roku 1784 na sebe upoutal pozornost, když s pomocí svého učitele Mikana sestrojil podle vzoru francouzských montgolfiér balón a provedl úspěšné pokusy s jeho bezposádkovým letem. Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady, jímž nebyl nikdo jiný než Haenkeův učitel Mikan. Podnikl několik botanických průzkumů a cest v Čechách – v rakovnickém kraji, v berounském kraji a asi nejvýznamnější pěší a povozová cesta z Prahy do krkonošského podhůří a na Černou Horu, Lučiny, Studničnou a Sněžku a údolím Labe zpátky do Prahy. Z této cesty vzešel jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.
Studia a první expedice
Ještě v osmdesátých letech (18. století) odjíždí Haenke do Vídně, kde pokračuje ve studiích botaniky u profesora Jacquina a medicíny u Maximiliana Stolla. Brzy se stává Jacquinovým asistentem na univerzitě. Z vědecké expedice do Alp přivezl Haenke tolik poznatků, že byl roku 1789 přijat za člena Královské České společnosti nauk.
Alesandro Malaspina di MulazzoChtěl se účastnit expedice vedené kapitánem Billingsem, kterou platila ruská carevna Kateřina II., Billings nakonec však nevzal žádné vědce. A tak se Haenke rozhodne účastnit se jiné expedice. Díky jeho vynikajícím znalostem a schopnostem mu, na přímluvu významného učence Ignáce Borna, je umožněna účast ve velké vědecké expedici na západní polokouli. Ta se pořádá pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Tadeáš Haenke dostal od císaře Josefa II. povolení k účasti na této expedici jen pod podmínkou návratu do vlasti (to se ovšem nikdy nestalo).
Malaspinova expedice
Fregaty Descubierta a Atrevida pod vedením italského kapitána ve španělských službách Alesandra Malaspiny di Mulazzo odplouvaly (1789) z Cádizu. Než si však Haenke vyřídil všechna povolení a doklady ve Vídni a než dorazil do španělského přístavu, byl Malaspina s expediční flotilou dávno pryč. Rozhodný a odhodlaný expediční přírodovědec Haenke se však nevzdal a za pomoci krajana se dostal na obchodní loď směřující do Jižní Ameriky. Navzdory poetickému jménu korábu „Naše paní dobré cesty“, loď ztroskotala před pobřežím Uruguaye. Haenke se jako jeden z velmi mála zachránil a v člunu doplul do Montevidea, kde se dozvěděl, že Malaspinova výprava je již na západním pobřeží Jižní Ameriky. Ve vlnách oceánu zůstaly veškeré jeho osobní věci i vědecké instrumenty.
fregaty Descubierta a Atrevida Podařilo se mu zachránit pouze pověřovací listinu od španělského krále Karla IV. a kopie Linného Genera Plantarum. Ani to jej však nepřinutilo k návratu nebo vzdávání se. Vydal se na riskantní a velice obtížnou, z větší části, pěší cestu přes Andy našíř kontinentem. V Santiagu 2. dubna 1792 expedici právě se vracející z Falkland dostihl.
První část expedice vedla k hornímu toku Amazonky, aby se prozkoumala její eventuální splavnost. Poté se obě lodě vydaly podél západního pobřeží Ameriky na sever až k Aljašce a zpátky. Haenke dělal po celou cestu (na Aljašce, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Ekvádoru atd.) přírodovědné výzkumy a sbíral rostliny a nerosty. Vše pak odesílal do Španělska. Obdobným způsobem probíhala i následující cesta po Tichomoří. Expedice probádala Guam, Mariany, Filipíny, část Austrálie a Nového Zélandu, Tongu a Tahiti. V roce 1794 se výprava vrací zpátky do Jižní Ameriky.
Malaspinova expedice v Mulgrave (dnešní Yakutat Bay na Aljašce)
Usídlení v Horním Peru a cesty a výzkumy v Jižní Americe
Z důvodu onemocnění kurdějemi a především kvůli Malaspinově pádu a uvěznění (Malaspina byl ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady), zůstal Haenke natrvalo v Latinské Americe – v Horním Peru (dnešní Bolívie). Nadále však podnikal přírodovědné výzkumné cesty do jihoamerického vnitrozemí. V peruánském Callau požádal o souhlas s velikou vnitrozemskou cestou. Strávil v dnešním Peru několik měsíců a popsal množství dosud neobjevených rostlinných druhů. O dva roky později se již definitivně usadil v bolivijské Cochabambě (tehdy Oropesa), 
Malaspinova expedice na ostrově Nootka (poblíž Vancouveru)kde si zřídil lékařskou ordinaci, koupil menší statek se zahradou, v níž pěstoval nejen léčivky, ale i jiné zajímavé rostliny ze svých cest. Začal též kultivovat bource pro výrobu hedvábí.
Když v roce 1801 zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil na řece Mamoré do té doby neznámou leknínovitou rostlinu s obrovskými listy a nádhernými velkými květy. Tehdy tuto rostlinu Haenke i poprvé popsal. Další nález této obří vodní rostliny přišel až o dvacet let později, našel ji Francouz Bonpland v poříčí Amazonky a po dalších osmi letech objevil d’Orbigny třetí kus. Tentokrát na řece Paraná. Až třetí kus 28 let známé rostliny byl poprvé platně vědecky popsán a pojmenován – viktorie královská (Victoria regia, nověji Victoria amazonica) – na počest britské královny Viktorie (to už však bylo po Haenkeově smrti). 
Viktoria královskáDodnes jde o největší leknín s listy velikosti až 1,5 nebo 2 metry, které unesou tříleté dítě. Do Evropy se viktoria dostala až roku 1849 do botanické zahrady v anglickém Kew. O tři roky jedna viktoria vykvetla též v děčínské zámecké zahradě. Tato rostlina vyvolala v Evropě obrovský zájem a módu stavění viktoriových skleníků
Haenke objevil či popsal i bezpočet dalších rostlin, na většinu z nich se ovšem tak nějak pozapomnělo a tak je s jeho jménem spojována většinou právě jen viktoria nebo v lepším případě obří bromélie (největší bromélie světa) Puya raimondi.
bromélie Puya raimondi
Haenke po celou dobu svého pobytu v Jižní Americe udržoval kontakt s předními evropskými botaniky a vědci a posílal do Evropy minerály, rostliny, semena, indiánské artefakty a vědecké studie o přírodě a životě indiánů. Roku 1804 podnikl cestu do And, kde měřil horské hřebeny. Při té příležitosti jako první člověk vystoupal na ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (6310 m.n.m. - v té době se ještě věřilo, že je to nejvyšší hora světa). Prozkoumal stříbrné doly v Potosí, četná teplá zřídla a prameny v oblasti, objevil chilský ledek a doporučil jej jako vynikající hnojivo. Shromáždil četné etnografické poznatky o různých indiánských kmenech. Dodnes jsou v Madridském muzeu jeho písemnosti o jihoamerických indiánech, včetně náčrtků oděvů, zbraní, nástrojů a předmětů nebo minislovníčků základních slov toho kterého kmene.
Záhadná smrt
Haenke byl v letech 1806 – 1809 španělským vládním komisařem pro indiánský kmen Chiriguanů. Seznamoval indiány se zásadami křesťanství. Začal sympatizovat s vlastenci bojujícími za svobodu jednotlivých španělských kolonií a nakonec jim začal i pomáhat. Učil je například ze síry a ledku vyrábět střelný prach, vymyslel jim postup jak vyrobit granát, pomáhal jim zakládat slévárnu na výrobu děl atd., za což byl zatčen. Jeho zdravotní stav již byl však tak špatný, že byl z vězení propuštěn, tak to alespoň říká oficiální verze. Mnohem pravděpodobnější bude však spíše ta neoficiální... 
Chimborazo - nejvyšší hora EkvádoruHaenke užíval titul „fyziko-botanický komisař Jeho Královského Veličenstva“ (španělského krále), jeho jméno mělo značný ohlas nejen ve Španělsku, ale napříč celou Evropu – pod tíhou těchto faktů si španělští zmocněnci pro Jižní Ameriku zkrátka nemohli dovolit vynést nad ním ortel trestu smrti. Jelikož byl značně nemocen a nedostával léky, usoudili zmocněnci, že jeho dny jsou tak či tak již sečteny. Proto se rozhodli jej propustit, aby skonal doma. Cochabambský intendant Medizábel e Ymes údajně prohlásil „Má to již sečteno, ať tedy aspoň dodělá doma, a nikdo nás tu nebude mít možnost obvinit z jeho skonu.“
indiáni kmene ChiriguanůSituace se ovšem vyvíjela zcela jinak, než si španělský náčelník úřadu představoval. Haenke se zotavoval se doma v Buxacaxey a coby lékař se až nečekaně rychle ze všeho vylízal. Po okolí se rozletěla zpráva, že Don Tadeo je v plné síle a brzy začne opět ordinovat. Intendant nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou a v zápětí vydal patřičné rozkazy.
Tadeáš Haenke zemřel za dosud nevyjasněných okolností 31. října 1817. Podle oficiálního hlášení intendanta místokráli, Haenkemu údajně služebná v jeho nemoci omylem podala místo léku jed, po jehož užití přišli křeče a vzápětí smrt. Mnozí tomuto vysvětlení nevěří a domnívají se, že byl otráven záměrně. Dodnes se v Bolívii traduje, že vše zařídili intendantovi agenti. Byli u Haenkeho coby hosté a v nestřeženém okamžiku mu posypali oblíbený kukuřičný moučník s pomerančovou marmeládou prudkým jedem. Záhadné úmrtí se nikdy nevyšetřovalo.
Haenkeho jméno a výsledky badatelské činnosti dnes
pamětní deska na rodném domě Tadeáše HaenkehoHaenke byl pochován ve Františkánském klášteře v Cochabambě. V třetím největším bolivijském městě dodnes stojí dům, kde Haenke žil (ačkoli je ve velmi špatném stavu a zřejmě před zbouráním) a jedna z hlavních ulic nese jeho jméno (Avenida Tadeo Haenke). V Casa de la Cultura visí jeho portrét mezi nejvýznamnějšími občany města. V Bolívii navrhoval pěstování vhodných užitkových rostlin, založil botanickou zahradu, napsal často používaný spis o splavnosti řek v jihoamerickém vnitrozemí a je právem považován dnešní bolivijskou historiografií za jednoho ze zakladatelů přírodovědy v Bolívii a stejně tak za osobnost, která velmi významně ovlivnila hospodářství země. Dodnes je jeho jméno v Cochabambě vyslovováno s patřičnou hrdostí a dodnes tu také žijí jeho potomci – již pátá generace Haenke, kterou na konci 18. století založil Don Tadeo, rodák ze severočeské Chřibské.
Většinu z jeho cenných písemností dnes uchovává Královská botanická zahrada v Madridu (některé jsou též v pražském Památníku písemnictví). Materiál, který si po návratu chtěl Haenke osobně vyzvednout, se nakonec dostal do Náprstkova a Národního muzea v Praze. Sedm beden s přírodovědným materiálem, které Haenke posílal roku 1794, leželo v Cádizském a později Hamburském přístavu až do roku 1821. Celá tato Haenkeova pozůstalost byla v roce 1819 nabídnuta Českému vlasteneckému muzeu v Praze (dnešní Národní) za velmi nízkou cenu 655 zlatých. Vzhledem k obavám, že je materiál za 25 let skladování ve vlhkých přístavech zničen, se koupě projednávala celkem třikrát. Bylo rozhodnuto o převozu beden do Nového Boru, kde je prohlédl profesor Tuasch a zkonstatoval, že stav materiálu (především rostlin) je mnohem lepší než se předpokládalo. Po tomto dobrozdání Vlastenecké muzeum sbírku koupilo. Šlo o 4000 druhů rostlin v 15000 exemplářích. Indiánské předměty (udice, klobouky, košíky, modely člunů aj.). Vše se dostalo do Náprstkova muzea.
Haenke IslandV Námořním muzeu v Madridu prý jako folklorní skvost existuje nahrávka Canto de la Paz, kterou Haenke nahrál se třemi mladými domorodými děvčaty a ještě snad dvěma dalšími pocházejícími z Mulgarvy. V Disenchantmen Bay na Aljašce je po něm pojmenován jeden ostrůvek (Haenke Island). Nám se zachovala jen jedna autentická podobizna Tadeáše Haenkeho – portrét v klobouku od Vinzenze Grünera.
pomník T. Haenkeho v Českém Ráji (mezi Malou Skálou a Líšným)Kromě muzeí je na ostrůvku mezi Malou Skálou a Líšným památníček tohoto úžasného vědce a člověka. Hranolovitý podstavec na pískovcovém stupni, ukončený kopulí s nápisem Henke. V roce 1825 (po smrti Haenkeho) ho zde nechal postavit jeho přítel, krajan František Zachariáš Römisch. Ve Chřibské je na náměstí na jeho rodném domě nepřehlédnutelná pamětní deska z roku 1885, dnes je již v jeho domě také malé muzeum a od roku 2008 i místní šloka nese jméno svého nejslavnějšího rodáka – ZŠ a MŠ Tadeáše Haenkeho.
Poznámka závěrem
Tadeáš Haenke je téměř pro všechny Čechy zcela neznámou postavou, naprostá většina z nich to jméno nikdy neslyšela. Učí se o něm snad jen žáci na základní škole v jeho rodné obci. To štěstí jsem měl kdysi dávno i já a tak mi nikdy nedocházelo, jak opomenutým Tadeáš Haenke v ČR je.
Jednou za mnou přišel synovec a chtěl, abych mu o Tadeáši Haenkem něco řekl, že to potřebuje do jakéhosi školního referátu. Odkázal jsem ho na internet - řekl jsem, že mu něco vytisknu, ať si to přečte sám... Nakonec jsem ale nevytiskl nic – na internetu v té době nebyl ani jeden jediný souvislý článek v češtině!!! Jen několik málo heslovitých údajů a zmínek. O něco lepší to bylo v němčině a angličtině, ovšem plnohodnotné a kompletní články existovaly jen ve španělštině. Těch bylo kupodivu dost.
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jak velkou postavou byl Tadeáš Haenke v Jižní Americe a že jí dodnes i zůstal. Uvědomil jsem si také jak zastyděníhodné je, že mi, jeho krajané, jsme na něj dočista zapomněli. Právě to byl důvod, proč jsem tehdy sepsal tento článek. Později se na ZŠ ve Chřibské stal učebním materiálem, což mě těší. Ještě později podle něj byl sepsán poměrně obsažný leták, který vyšel u příležitosti 250. výročí narození Tadeáše Haenkeho a byl zdarma distribuován v infocentru Českého Švýcarska. Tím se informace dostali k mnoha lidem, ale ještě větší radost mám z jiné skutečnosti... Když jsem začátkem roku 2007 tento článek psal a publikoval na internetu, byl skutečně jediným v češtině, neexistoval žádný jiný. Dnes, po šesti letech, je článků o Tadeáši Haenkem na internetu poměrně dost i v češtině!!! Některé zřejmě putují stylem tiché pošty a tak se objevuje i několik dezinformací, každopádně již česky psaná podoba jména Tadeáše Haenkeho není pro Google neznámou a tak má tento velikán nejen české, ale světové přírodovědy šanci, že bude znovu pozvednut ze zapomnění.
Roman HYNEK, 2013 (originální text 2007)
